Bylo, nebylo, ale už hodně dávno.
To byla paní knihovnice ještě malá holka. Měla starou babičku, která ji zpívala písničky, vyprávěla příběhy a také jí říkala, že má oči jako pomněnky. Za dlouhých zimních večerů v tom předvánočním čase, když babička drala peří do polštářů, se naše malá holčička schoulila v křesle do klubíčka, našponovala uši a tiše poslouchala. Třeba vyprávění o všech známých i neznámých svatých, kterých babička znala nepočítaně. Každý rok se dočkala. Právě dnes, by jí, milá babička vyprávěla o svatém Martinovi. Patronovi jezdců na koních, podkovářů, žebráků, zbrojířů, koželuhů, tkalců, krejčích, mlynářů, rukavičkářů, kloboučníků, bednářů, pastýřů, hlasatelů, cestovatelů a všech cestujících a především vinařů. Možná, že dnes se u vás také otevírá svatomartinské víno. Tak se hezky posaďte a my vám to vyprávění pošleme po vašich babičkách nebo maminkách. A komu bude dnes večer číst táta nebo děda, ten se má!
Svatý Martin žil ve 4. století našeho letopočtu. Narodil se v Sabarii, kdesi na západě dnešního Maďarska.
Jeho rodiče byli pohané, ale on se brzy začal připravovat na křest, protože věřil v Ježíše Krista.
Měl být vojákem. Přál si to jeho tatínek, a proto jej dal jako patnáctiletého chlapce do služeb římské armády. Byl přidělen k jízdnímu pluku (proto bývá zobrazován na koni).
Martin se hned od začátku lišil od svých druhů, kteří byli namyšlení a byli přesvědčeni, že jsou jako vojáci něco lepšího. Dělali si z Martina, kvůli jeho skromnému chování legraci. Když byl Martin pro svou statečnost a odvahu povýšen, dostal vlastního sluhu. Jednal s ním však jako se svým přítelem, což bylo pro ostatní vojáky jen dalším důvodem k nepochopení a posměchu.
O Martinovi se vypráví legenda: Martin sloužil ve Francii. Jednoho mrazivého dne jel do vojenského tábora v Amiensu. Když dorazil k městské bráně, spatřil na zemi ležet téměř nahého žebráka. Žebrák se třásl zimou a prosil kolemjdoucí o pomoc. Nikdo si ho však nevšímal, všichni kolem něj netečně procházeli. Martin byl zděšen tvrdostí jejich srdcí. Uchopil svůj meč a rozťal svůj velký a teplý vojenský plášť na dvě poloviny. Jednu dal žebrákovi, aby se mohl zahřát. Ti, kdo ho viděli, se mu smáli. Martinovi to nevadilo, nehněval se na ně, bylo mu jich spíše líto.
Pro svou víru v křesťanského Boha chtěl odejít z armády. Ostatní vojáci ho vinili ze zbabělosti. Při poslední bitvě se postavil do čela vojska a v rukou nesl namísto meče kříž. Nepřátelé složili zbraně a uzavřeli s římskými vojáky smír.
Martin se stal po odchodu z armády poustevníkem a konal dobré skutky. Pro jeho příkladný život jej věřící zvolili za biskupa v Tours. Martin nechtěl úřad přijmout a legenda praví, že se ukryl do chlívku mezi husy. Ty ho ale svým štěbetáním prozradily.
Také se ale někdy říká, že ho při kázání husy tak rušily svým kejháním, že je za to odsoudil, aby v den jeho památky pykaly za svoje provinění na pekáči (odtud svatomartinská husa). Svatý Martin i nadále žil neobyčejně skromně, pomáhal ubožákům a žebrákům, vždy neohroženě hájil spravedlivost a poctivost.
Svátek svatého Martina byl a je jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Hospodyně pekly posvícenskou martinskou husu a martinské rohlíky nebo podkovy, zvané martiny, roháče, zahýbáky – prostě posvícení jak se patří.
Děti i hospodáři čekali na první sníh, a když se dočkali, radovali se, že Martin přijel na bílém koni. V tento den si naše prababičky připomínaly nejrůznější pranostiky o počasí. Koho by totiž nezajímalo jaká bude zima a zdalipak napadne sníh na sáňkování.
Na svatého Martina bývá dobrá peřina.
Na svatého Martina kouřívá se z komína.
Svatý Martin přijíždí na bílém koni.
Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí.
Na svatého Martina husa nejpěkněji zpívá ( na pekáči ).
Svatý Martin usedá s díkem u teplých kamen.
Četli jsme:
