Pověst o hrdinném Milošovi
Víte, který kopec nad Zlínem se jmenuje Kočičák? Do dneška
je tam v lese poznat cestu dlážděnou kamením. Né nadarmo se žulovým kostkám
říká "kočičí hlavy". O Kočičáku se vyprávělo mnoho pověstí. Za časů,
kdy lidé ještě neuměli číst, a kočky vládly světu, stával tu prý hrad, okna měl
kulatá jako díry do ementálu a zdi bílé jako smetana. Zvenku byl obehnaný příkopem,
ve kterém teklo to nejsladší podmáslí. Pánem tohoto hradu byl Kocour Miloš. Od
mala známý kočičí rváč, lovil myši i v cizích revírech a proháněl všechny
kočičí slečny v podhradí. Jednou mu do oka padla sličná číča Liduška, a když
uslyšel její líbezné mňoukání, bezhlavě se do ní zamiloval. Od té doby se
snažil jí všemožně nadbíhat, jen aby získal její lásku. Nosil jí ty nejtučnější
myšky a nejvoňavější rybky, každý večer koncertoval při měsíčku. Zapřísahal se,
na svou duši, na psí uši i na kočičí svědomí, že ji bude pravidelně kartáčovat
kožíšek a brousit drápky jen aby si ho vzala. Nepomohly přímluvy britského
strýčka Vískase, siamských dvojčat Mňaua a Raua, ba ani samotného perského
kocoura Bazara, všechno marné. Liduška nechtěla ke svatbě svolit. A tehdy se
prchlivý Kocour Miloš rozzlobil, zastříhal mocně svými ostrými vousky a v tu
ránu odťal Lidušce její hlavu. Strhl se veliký hřmot, prskání, syčení, mňoukání
a škrábání, celý hrad se propadl a Miloš s ním. Od té doby nemá jeho kočičí
duše pokoj a musí za trest strašit. Vždycky, když odbijí hodiny na zlínské
knihovně půlnoc, zjevuje se v ohnivém kočáře taženém myším spřežením a svou
hlavu oddělenou od těla, si přitom drží v tlapkách.
